Třináctá komnata. Staré jizvy se při porodu ozvou

Tento článek vyšel v e-magazínu Heroine.cz v prosinci 2019.

Znáte jistě pohádku o tom, jak krásná dívka použije klíč k poslední, třinácté komnatě svého pána a zjistí o něm krutou pravdu. Myslím si, že většina z nás má svou třináctou komnatu. Své tajemství. Některá tajemství jsou magická a krásná, jiná jsou nešťastná nebo přímo tragická. V životě se mnohdy stane, že je tato komnata otevřena někým nevědomky.

Existuje velká skupina žen, které mají ve svých třináctých komnatách schované trauma – mnohdy celoživotní. Jak velká skupina to je, nevím. A neví to nikdo. Vždycky budou existovat pouze odhady. Vždycky totiž budou existovat ženy, které se nedokážou nebo nemůžou svěřit s tím, že se staly obětí sexuálního násilí, zneužití či znásilnění.

Čísla jsou různá a někdy opravdu hrůzná. Odhaduje se, že pouze 5–7 procent žen dokáže nahlásit fakt, že byly znásilněny. Poslední čísla, která se mi podařilo najít, hovoří o tom, že roste počet nahlášených znásilnění, ale bohužel roste i počet samotných znásilnění. Ročně se v Česku obětí tohoto trestného činu stane kolem 10 tisíc žen. Podíváme-li se do nižší věkové kategorie, čísla jsou podobně děsivá. Odhaduje se, že je ročně zneužito kolem 7–8 tisíc dětí.

Kolik je z toho dívek, není možné zjistit. Dovolím si tvrdit, ač nejsem jejich terapeutem, že tyto ženy, které se ve své minulosti staly obětí, mívají dveře do svých třináctých komnat velmi pevně zavřené a málokoho pustí dovnitř. Je to zcela pochopitelné. Zároveň tvrdím, že jsou tato traumata velkým rizikovým faktorem porodního procesu a začátku mateřství. Proč?

Tělo a psychika těchto žen jsou poznamenané a zraněné jedním z nejhorších zločinů, které člověk člověku může způsobit. Při porodu dítě prochází naším tělem. Prochází místy, kde oběti sexuálního násilí zažily „všechno to zlé“. Kromě toho naprostá většina žen podstupuje několik vaginálních vyšetření. A každé toho vyšetření nebo i samotný porod může ženě připomenout to, co na ní tehdy bylo spácháno.

Co se potom stane? Tělo ženy si „vzpomene“ a zareaguje na základě oné zlé zkušenosti. Do krve se vyplaví adrenalin. Tělo se připraví. Napne svaly a zbystří všechny smysly, aby žena mohla utéct nebo zaútočit. Pokud se to odehraje při porodu, pak ohromně záleží na tom, v jaké jeho fázi k tomu dojde. Většinou platí, že čím pokročilejší fáze porodu, tím větší riziko. Vzpomene-li si tělo na začátku, pak se porodní proces ani pořádně nerozběhne. V další fázi se pozastaví a nepostupuje nebo se zkomplikuje a je třeba zasáhnout.

„Málokterá se ti svěří“

Komplikovaný porod je jednou z častých příčin poporodních depresí, úzkostných stavů, ztráty sebedůvěry. Myslím si, i díky své zkušenosti, že se do svých dětí zamilováváme postupně. Ano, leckdy jde o „lásku na první pohled“, ale i přesto se mnohé z nás v šestinedělí potkají s pocity svázanosti, izolace, opuštěnosti a nesvobody. Ty ženy, které mají ve svých třináctých komnatách tyto pocity spojené s oním zločinem, jsou v tomto životním období daleko ohroženější a náchylnější k úzkostem, depresím a dalším psychickým potížím.

Tyto ženy potřebují obzvlášť empatickou, individuální a odbornou péči. Když se ale ptám zdravotníků ve svém okruhu, o kolik takových žen se starali, reaguje většina z nich slovy: „To netuším – málokterá se ti s něčím takovým svěří…“

Během své patnáctileté praxe v porodnictví jsem i já sama věděla dohromady jen asi pětkrát, že žena, o kterou pečuji, je obětí sexuálního násilí. A to jsem několik let na plný úvazek pracovala na jednom z největších porodních sálů v zemi. O kolik takových žen jsem se tedy opravdu starala? Nevím, ale jistě jich byly desítky, dost možná i stovky za ta léta. Tolik příběhů a situací, kdy jsem netušila, že za pomalu postupujícím porodem či náhle vzniklou komplikací stojí to, že na matku v její minulosti někdo zaútočil a celoživotně ji poranil.

My porodníci v naprosté většině skutečně nepočítáme s tím, že mezi našimi klientkami je každý rok mnoho žen, které se staly obětí násilného činu. V rámci naší poměrně detailní prenatální péče, kdy změříme a vyšetříme všelicos, abychom co nejvíc eliminovali případná rizika, pomíjíme svým nezájmem tento relativně častý a velmi závažný rizikový faktor.

Proč tělo reaguje jinak

Byly to postupně tři ženy, které mi otevřely oči. První žena mi o svém porodu, který zastavilo nešetrné vyšetření lékařem, vyprávěla. S druhou ženou jsem prožila její porod, protože jsem zrovna měla noční službu. Našla jsem ji na pokoji schoulenou a unavenou; mladou ženu, která si nevěřila. Byla tam celý den. Péče mě předchůdkyně byla jemně řečeno… nedostatečná. „Má porodní plán, nic nechtěla. Tak jsem ji nechala, ale moc jí to nejde…“

Zkusily jsme spolu tenkrát možné i nemožné. Nakonec souhlasila s císařským řezem, který navíc bohužel proběhl v celkové narkóze. Našla si mě několik týdnů po porodu. Potřebovala mluvit o tom, proč se jí nepodařilo syna porodit spontánně. Očividný důvod nebyl. Když jsme procházely ve vzpomínkách jejím porodem, zmínila velmi nešetrné vyšetření lékařem, které tehdy proběhlo. Napadlo mě vyprávět jí příběh oné první ženy. Podívala se na mě a konečně to ze sebe dostala ven. „Víte, mně se stalo něco podobného, ale v dětství…“

Sehnala jsem jí psychoterapeutku, aby společně opečovaly to, co se stalo. Po pár letech přivedla na svět druhého syna. Znovu císařským řezem. Opět ji potkal nezájem a ignorace ze strany personálu, ale už chápala, proč a jak její tělo reaguje jinak, než předpokládala. Díky tomu na tom byla lépe než poprvé, nicméně přesto jsem jí doporučila, aby opět kontaktovala psychoterapeutku. Bylo třeba „douklidit ve třinácté komnatě“.

Třetí ženu jsem už na základě těchto zkušeností varovala. Hlavně díky tomu, že se mi krátce před porodem dokázala svěřit. Vysvětlila jsem jí, proč si myslím, že je důležité, aby se svěřila i svému porodníkovi.

Dnes bych řekla, že lékař vůbec neposlouchal, co mu ta žena říká. Každopádně neudělal nic, co by alespoň nasvědčovalo tomu, že ji slyšel… Přesto porodila spontánně. Šlo o velmi rychlý, spíš překotný porod, který se definitivně spustil ve chvíli, kdy byla matka chováním personálu zahnána „do kouta“. V této chvíli jako by se její dcera rozhodla a šla mámě na pomoc. Rozjela proces, který trval všeho všudy tři hodiny.

Nevědomost zraňuje

Všechny ty tři ženy mi řekly to samé. „To by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi to mohlo zkomplikovat i porod.“ A to je hlavní důvod, proč jsem napsala tento text. Ani mě by to před pár lety nenapadlo… Proto teď mluvím ke všem kolegům a kolegyním, kteří pečují o ženy. Pyšníme se výsledky naší porodnické péče, které jsou jistě skvělé, ale uhýbáme pohledy i slovy před ženami, na kterých někdo spáchal velké násilí. Svou nevědomostí můžeme tyto ženy poranit znovu.

Jde o to, abychom nebyli těmi, kteří otvírají dveře třináctých komnat svým vyšetřováním, svými poznámkami, svou – v tu chvíli zraňující, protože nevědomou – péčí. Potřebujeme semináře a supervize, potřebujeme kazuistiky od psychoterapeutů, psychologů a psychiatrů, kteří o tyto ženy pečují. Potřebujeme pochopit a naučit se, jak s těmito ženami o jejich traumatu hovořit.

Ti, kteří dohlížejí na průběh těhotenství, porodu a šestinedělí, by měli vědět, že byla žena zneužita či znásilněna. Musí počítat s tím, že tato žena může být ¨“těžko vyšetřitelná“, mít nepřiměřené strachy a obavy. Může panikařit, chovat se jako „hysterka“ nebo mít z našeho hlediska nesmyslné požadavky. Jsem přesvědčená, že jen tak můžeme ženě pomoct překonat chvíle, kdy se otevře její podvědomí a její tělo si vzpomene. Naším úkolem je být jí oporou, zajistit jí ještě víc pocitu bezpečí a jistoty, ujistit ji, že i přesto, že její tělo reaguje nevyzpytatelně, je schopná své dítě porodit a postarat se o ně.

Majitelé klíčů

Obracím se na vás, milé ženy, kterým v životě někdo ublížil. Je mi velmi líto, že se vám to stalo. Je zcela pochopitelné, že se nedokážete svěřit neznámému zdravotníkovi. Hledejte odborníka, který vám pomůže vaše trauma zahojit.

Vím jistě, že tělo dokáže zastavit dítě, je-li matkou signalizováno nebezpečí. I proto si myslím, že nezaléčené tělo a duše dokážou odmítat i samotné těhotenství. Jste-li těhotné, hledejte pomoc porodníka, porodní asistentky nebo duly.

Hledejte někoho, ke komu si vytvoříte důvěryhodné pouto, někoho, komu „to“ dokážete říct. Hledejte někoho, kdo vám pomůže upozornit zdravotníky na to, že vám bylo ublíženo, že na vás bylo spácháno násilí. Hledejte někoho, kdo vám bude vědomě stát po boku a bude připraven na to, až vaše dítě bude potřebovat otevřít i dveře od „třináctky“.

Jsem přesvědčená, že děti mají klíče ke všem zákoutím naší duše v sobě. Vyrostly v nás, tyto klíče jsou tedy jejich součástí. Ony jsou těmi krásnými dívkami a spanilými jinochy, kteří přicházejí v pohádkách a otvírají dveře třináctých komnat. V životě to dělají přirozeně s naprosto bezpodmínečnou láskou.

A já bych si velmi přála, aby je jejich matky přiváděly na svět v prostředí, které bude na otevření „třináctky“ připravené. Budou mít na blízku někoho, kdo jim podá ruku ne proto, aby dveře zase zavřel, ale proto, aby je dokázal otevřít tak, že už jim to neublíží. Tu sílu máme každá z nás v sobě. Naše děti nám ji s láskou ukazují, a proto i dnes to nejdůležitější na konec: Věřte sobě a svým dětem.

© Alžběta Samková – porodní asistentka, 2019

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Alžběta Samková – porodní asistentka) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň mě prosím informujte na e-mail alzbeta@alzbetasamkova.cz a pošlete mi odkaz na váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkuji!