Porodnice Podolí a na skok u domácích porodů #mujpribeh 2/5

Na jaře roku 2008 jsem přes všechno smysluplné odešla z Brandýsa do ÚPMD. Důvodů k odchodu jsem měla víc. Jednou z hlavních příčin byla tzv. privatizace středočeských nemocnic. Změnilo se nejen vedení nemocnice, ale i porodnice samotné. Vnímala jsem velmi, jak se nad porodnicí stahují mraky.

Dokonce jsem tehdy s kamarádem novinářem připravili a vydali článek o tom, jak se „privatizuje“ brandýská nemocnice. Článek vyšel, jeho další pokračování bylo zastaveno… Já si vyslechla názory ředitele nemocnice, nového primáře a jejich hlavní sestry na schůzce, kam si mě pozvali, jak se říká „na kobereček“ a tím má spolupráce s Brandýsem definitivně skončila.

Porodnici jsem tehdy, dle slov klasika, dávala „rok, maximálně dva“. Lidé, kteří tam často pracovali celý život, porodnici udrželi ještě cca 4 roky. Dnes už je dávno zavřená….

V Podolí jsem tak, jako v Brandýse začínala na oddělení šestinedělí. Ten rozdíl byl ohromnej.

Holt malá okresní nemocnice vs. druhá největší porodnice v zemi. Měsíc předtím jsem ještě pracovala úplně sama na porodním sále. Po nástupu do Podolí jsem pracovala na službě s dalšími 3 porodními asistentkami a 3 dětskými sestrami.

Podolí na mě zapůsobilo svou velikostí a výbornou organizací práce, ale tehdy jsem se tam ještě nenašla. Bylo to prostě moc velký a nemohla jsem samostatně pracovat, na což jsem byla z Brandýsa celkem dost zvyklá.

Odchod k domácímu porodnictví a návrat do Podolí

Jedna z mých spolužaček „z báby“ tehdy už nějakou dobu pracovala v porodním domě u Čápa.

Ano, v onom jediném porodním domě, který tady (zatím) kdy vznikl a nikdy nenaplnil své bytí tak, jak ho naplňují podobná zařízení v jiných zemích.

V Podolí jsem nebyla šťastná, cesta zpátky do Brandýsa nebyla myslitelná, i kdyby byla možná. Vždycky jsem „tíhla k přirozenu a alternativám“, jak se tehdy říkávalo… Tak jsem si řekla, co už, půjdu do toho a uvidíme, jaké to bude.

Jediný, komu jsem tehdy v Podolí řekla pravdu, tedy že jdu k domácím porodům, byla moje tehdejší vrchní sestra Anička Mrázová – jedna z nejlepších vrchních sester, kterou jsem měla tu čest ve své praxi potkat. Řekla mi tehdy, ať to jdu zkusit, ale ať jsem velice opatrná na ty, se kterými budu spolupracovat, a abych si dávala velmi záležet na dokumentaci. Tehdy jsem ještě nechápala…

Až s odstupem času jsem pochopila. V porodním domě jsem vydržela necelé tři měsíce. Na vlastní oči jsem viděla, jak se domácí porodnictví dělat nemá. Od začátku jsem cítila nebezpečí, ale chtěla jsem věřit. Nebo spíš nechtěla věřit, že by bylo možné, že ty postupy, kterými se argumentuje v debatách o domácích porodech, a které zároveň mají zajišťovat bezpečí domácího porodu, nejsou dodržované a ono deklarované bezpečí je tak výrazně menší.

Když se dnes a tady s vámi teď ohlížím zpátky, říkám si: „Ach ty naivko, tehdy bys nevěřila tomu, co se může dít o dalších 15 let později…“

Přišel den, kdy jsem od rána měla naprostou jistotu, že musím z porodního domu odejít a zavolat znovu do Podolí. V porodním domě jsem, po vypití půl flašky Bachových květinových esencí Rescue tip, oznámila tamní PA, že končím a proč. A pak jsem zavolala vrchní sestře Aničce Mrázové a absolvovala jeden z nejkratších a nejdůležitějších telefonátů v životě…

„Dobrý den, tady Alžběta Samková.“
„Ahoj, takže co?“
„Máte místo na sále?“
„Mám. Přijď zítra v 10.“

Na tu schůzku jseme jí tehdy přinesla kytici růží a domluvily jsme můj „znovu nástup“. Tentokrát ale rovnou na porodní sál, který se pro mě stal „porodním domovem“ na dalších 7 let. Nastoupila jsem s ohromným respektem a obavami, co porodní tým řekne na mladou PA, která odešla od domácích porodů a rozhodla se nastoupit na největší porodní sál v zemi.

První roky v Podolí byly ty nejlepší. Parta, do které jsem velmi rychle zapadla, byla skvělá. Porodní tým a jeho vedení taky. Organizace práce byla vychytaná a obdivuhodná. Baby boom na nejvyšším vrcholku a mnoho a mnoho dalšího – to všechno tehdy bylo Podolí.

Potkala jsem tam mnoho porodníků, porodních asistentek, dul a hlavně žen, se kterými mě mnohé spojilo, někdy doživotně, jindy v tomto mém „podolském období“. Na koho vím, že budu vždy vzpomínat s upřímnou láskou byl Mudr. Jan Kovařík, CSc. Jeho porodnictví bylo nadčasové, jeho podpora porodních asistentek a lékařů byla opravdová, lidská a upřímná.

V čem bylo tehdy Podolí pro mě jako mladou a patřičně troufalou porodní asistentku tím pravým místem k rození? Možnostmi, které jsme tam jako porodní asistentky měly. Naše sesterská konzilia, jestli pomůže ženě při porodu startovací poloha, nebo na všech 4, když tam jde to dítě takhle a takhle… Milovala jsem to a i na to vždy budu vzpomínat s láskou.

Podolí bylo pro mě ohromnou porodnickou školou a vždycky budu vděčná za všechny zkušenosti, opravdu všechny. Život mě naučil, že ty nejtěžší zkušenosti člověka mohou posunout nejvíce, pokud si to dovolí. Péče, kterou poskytuje porodní asistentka v perinatologickém centru, je velmi náročná, troufnu-li si použít jedno slovo…

Jako PA jsem v Podolí zažila skoro všechno. Píšu skoro, protože po letech babictví vím, že porodnictví umí vždycky překvapit a udělá to většinou, když „už to nečekáte“. Pečovala jsem o různé typy žen, jejich partnerů a dětí, během porodů, které probíhaly zcela přirozeně a nerušeně, předčasně a rizikově, nebo patologicky až tragicky.

V perinatologickém centru pečuje PA často o ženy, kterým hrozí, nebo už se jim rozběhl porod předčasně. Péče o tyto ženy je velmi specifická. Pracujeme s těmi, které mají v očích a někdy i na jazyku otázky typu – „Kdo může za to, že se dítě rodí dřív? Já? Jak to bude po porodu? Zvládne to dítě? Zvládnu já péči o předčasně narozené dítě?“

Moje tehdejší kolegyně Hana Šilarová tehdy studovala, už nevím, jakou školu, ale její závěrečná práce byla na téma mrtvorozených dětí. Díky Hance, tehdejší staniční sestře, a pár dalším dobrým duším okolo, jsme vytvořily v Podolí program pro ženy, které přijdou porodit mrtvé dítě. Jak o ně pečovat, jak umožnit dostatečný čas a prostor na rozhodnutí o rozloučení se nebo rozloučení samotné.

Dost přesně jsme si ho okopírovali teď na Bulovce. Člověk se stále učí a inspiruje, a přibývá lidí, kteří přidávají ruce k dílu, a to vždycky povzbudí.

Porody vícerčat je jedna další ohromně zajímavá skupina žen, které nesou dva, a v Podolí relativně často, i více dětí. Nejvíc jich tedy doposud bylo 5😊 Zde si dovolím přidat krásnou vzpomínku. Když přišla tenkrát matka jediných českých paterčat do Podolí k převzetí do péče, byla jsem na přijmu porodního sálu. Když jsem tehdy volala službu konající lékařce, tak to probíhalo zhruba následovně:

„Danielko pojď, máme na přijmu paterčata.“ „Jo jasně…“ ale ani po deseti minutách se mi tam neobjevila, tak volám znovu „Danielo? Máme tady ty paterčata, dorazíš?“ „Počkej! Jako fakt? Já myslela, že si děláte legraci.“ pak přišla s úžaslým výrazem a slovy: „Oni tam fakt jsou a je jich 5!“

Jedna z věcí, kterou jsem vždycky v Podolí obdivovala a obdivuji dodnes, je jejich neonatologie. Když se někdo někde zmiňuje o špičkové úrovni porodnické péče v naší zemi, vzpomenu si na podolské neonatology a jejich sestry. Oni mě naučili, jak zásadní je pro porodníky mít v zádech dobré a schopné neonatology, kteří vědí, co dělají, a hlavně to umí. Matku berou jako partnera a její kontakt s dítětem podporují, jak to jenom jde.

Na co jsem hrdá a co se nám fakt podařilo, shodou mnoha různých okolností, je otevření první ambulance porodních asistentek v Čechách v roce 2015. Vymyslely jsme to tenkrát s mou budoucí porodní asistentkou a svého času i vrchní sestrou ÚPMD Mgr. Lydií Biľovou.

Všechno jsme si sepsaly, popsaly zodpovědnost jednotlivých zdravotníků a kompetence porodních asistentek, a pak jsme šli za vedením ÚPMD a tam jsme dostali souhlas. Povedlo se nám to tenkrát zejména proto, že tehdy nebyl zrovna dostatek lékařů a jedna ambulance fyziologických žen vedená PA hodně pomohla, zejména logisticky.

V plánu byla i ambulance poporodní, ale k její realizaci už nedošlo. Návštěva PA po porodu v domácím prostředí se dařila nějakou dobu, díky nadšení další úžasné porodní asistentky Katky Javorové, ale jak se v ní pokračuje nebo nepokračuje, už dnes nevím.

Podolí mi dalo i vzalo mnohé za těch 7 let, ale už se blížím se ke konci svého „podolského období“. Moc ráda vzpomínám na různé fórky tamních porodních asistentek. V porodnictví je to často o legraci, smíchu a šprýmech. Je to zásadně potřeba, právě proto, že jsme často přítomni okamžikům, kdy se ženy a jejich děti dotýkají hranice svého bytí.

Všechny kapitoly mého příběhu:

Jak jsem se stala porodní bábou #mujpribeh 1/5

Porodnice Podolí a na skok u domácích porodů #mujpribeh 2/5

Mámin odchod a mateřská dovolená #mujpribeh 3/5

Bulbem záchranáře a Vulvou porodní asistentky #mujpribeh 4/5

Na Bulovce se něco chystá #mujpribeh 5/5