Neschopná být mámou

Nedávno jsem na sociálních sítích narazila na myšlenku, která se mě dotkla. Stres, úzkost a deprese vznikají, pokud žijeme, abychom uspokojili ostatní. Ten citát sdílela jedna z lékařek, porodnička, které si velice vážím. Takhle nějak by totiž mohla znít odpověď těm, kteří nechápou, jak je možné, že těhotná nebo kojící matka může prožívat stavy úzkosti, nebo přímo deprese.

Od chvíle, kdy žena otěhotní, začne totiž svým tělem, celou svou bytostí, uspokojovat někoho dalšího. A pak v tom různě dlouhou dobu pokračuje dál. I proto jsme ve svém hormonálním období, rozuměj během těhotenství, porodu a šestinedělí oslabené a potřebujeme větší ochranu. Potřebujeme péči a pomoc.

Proč si tolik matek nevěří? Proč o sobě tolik žen pochybuje? Proč čerstvé matky slyší rady okolí, ale neslyší svoje vlastní instinkty a svoje vlastní dítě? Proč hledají odpovědi na maminkovských webech, a ne ve svých rodinách?

Důvodů je samozřejmě více. Jeden z hlavních je rychlost doby, ve které žijeme, a množství informací, ve kterých se ztrácíme. Příroda ženu pomocí hormonů zpomaluje, aby se dostala do přítomnosti a byla schopná pečovat o své mládě, které v začátcích svého života žije pouze přítomností. Ale naše doba nás žene rychle dál, za splněnými limity a tabulkami.

Mnohé z toho jsem si uvědomila až v nedávné době. Až teď, když se mohu ohlédnout za vlastním mateřským zážitkem, vidím v souvislostech, co se mi to vlastně všechno dělo a stalo. Vím, že jsem byla ohrožená depresemi, že jsem měla celkem kvalitní stavy úzkosti, předvedla jsem i hysterii a paniku, a ne jednou.

Jak se mi povedlo se z toho „nezbláznit“?

Měla jsem několik výhod. Jsem porodní bába, která se vždy snažila pracovat kontinuálně, a díky tomu jsem o kojení věděla mnohé, a na oddělení šestinedělí jsem tím pádem nepotřebovala skoro žádné rady. Mohla jsem se opřít o své zkušenosti.

Faktor jménem stres 

Moje praxe mě také naučila, že novorozenec – má-li dost bezpečí a lásky – ví, co a jak má dělat. Od začátku jsem byla naprosto přesvědčená, že svoje dítě budu kojit, a ve chvílích, kdy jsem pochybovala, jsem měla komu zavolat, ulevit si, zkrátka měla jsem se o koho opřít.

Přesto mi bývalo i těžko, což bylo většinou důsledkem toho, že jsem zůstala na vše sama. Není překvapením, že matky-samoživitelky jsou depresemi a občas i existenčními starostmi ohroženy velmi často.

Co ještě může přispět v tomu, že nastanou komplikace?

V těhotenství jsou ohrožené ženy, které mají složitou zdravotní nebo porodnickou anamnézu. Tedy ženy primárně nemocné, jejichž těhotenství je kvůli jejich onemocnění rizikové. To samo o sobě přináší mnoho stresu a pochyb. Stejně tak jako ženy, které v minulosti přišly o dítě nebo děti. Jsou to často i ženy po IVF (umělém oplodnění). Cesta za těhotenstvím je pro některé páry velmi složitá a hodně náročná.

Ze sociálního hlediska jsou to již zmíněné svobodné matky, dále pak např. ženy, které se rozhodují, zda dají dítě k adopci, nebo i náhradní matky. I ony potřebují oporu v oné nelehké roli, kterou přijímají z různých důvodů.

Platí, že čím složitější a komplikovanější porod, tím jistěji bude žena potřebovat péči. Někdy stačí i  pohovor s porodními asistentkami. „Jen“ pochopit, co se tam dělo.

Proběhne-li těhotenství dobře, fyziologicky, všechno je „v pořádku“ i doma, pak žena projde porodním procesem. Při tom platí, že čím složitější a komplikovanější porod, tím jistěji bude žena potřebovat odbornou péči. Někdy stačí péče a pohovor s námi čili s porodními asistentkami. Někdy totiž ženě stačí „jen“ pochopit, co se tam dělo. Zjistit, že její chyba to nebyla, ona nemůže za to, co se stalo, protože… Už to mnoha ženám pomáhá, aby se vyrovnaly s komplikacemi při porodu.

Někdy je třeba pokračovat v péči, mít dál s kým mluvit o tom, co se tam tehdy dělo. A nejde jen o matku. Leckdy tuto péči potřebuje i otec, nezapomínejme na ty, kteří v drtivé většině přichází do porodnic a všechno sledují. Mají taky svá traumata a zážitky.

Po pár dnech v porodnici už má matka k dispozici „pouze“ pediatra. Může si sehnat na pomoc porodní asistentku, dulu nebo laktační poradkyni, ale i to má své limity.

Pokud by fungoval systém kontinuální péče porodní asistentky, tak by péče pediatra a toho, kdo pečuje doma (porodní asistentka, dula), byla úzce provázaná a informačně propojená. To se ale zatím prakticky neděje, stejně jako je často velice nedostatečné i samotné předání informací z porodnice obvodnímu pediatrovi. Informace v propouštěcích zprávách jsou kusé a neúplné.

Matka potřebuje podporu. Tečka.

Posledním velkým důvodem, který je společný všem matkám, je přerušovaný spánek. Žena příchodem novorozence v naprosté většině přestává kontinuálně spát na mnoho měsíců. Vlivem hormonů je zároveň její spánek lehký, čím menší mládě má, tím lehčí spánek probíhá. Čím je mládě soběstačnější, tím tvrději matky spávají. Pokud žena plně kojí a daří se jí kojit dlouhodobě, tak se spánková deprivace nedá obejít. Únava, menší trpělivost, beznaděj, smutné myšlenky, vysílenost…

Vítek přijel, objal mě. Vzal dítě do kočárku, odjel na hodinu a půl. Po návratu mi uvařil silný vývar a já mohla jít dál. Takhle málo – takhle hodně – stačilo.

Čím větší a pevnější podporu má žena v tomto období, tím spíše jí tyto pocity nepotkávají často nebo dokonce trvale. Každou z nás potká pocit: Už fakt nemůžu, co mám ještě dělat víc? Důležité je, aby v těchto pocitech žena nezůstávala dlouho. Důležité je, aby byl vždy někdo blízko, kdo jí podá pomocnou ruku a postaví ji na nohy. Důležité je, aby se měly matky komu svěřit, kdo je pochopí, nepopře jejich pocity.

Vzpomínám si na to jako včera. Sedím doma, dávám příkrm tříměsíčnímu Theodorovi, který na mě svýma čistýma očima kouká a naprosto nechápe. Proč ta máma brečí? Volám a pláču bráchovi do telefonu. „Jsem neschopná. Já to nezvládnu. Nemám dost mlíka, už prostě nemůžu…“ Vítek přijel, objal mě. Vzal dítě do kočárku, odjel na hodinu a půl. Po návratu mi uvařil silný vývar a já mohla jít dál. Takhle málo – takhle hodně – stačilo.

A to je taky cesta, o kterou se chci podělit se ženami, které se ve svém životě necítí tak, jak by to přece mělo být… Které mají pocit, že nejsou schopné být mámou. Najděte někoho, kdo vám ukáže cestu z toho tunelu ven. Uvědomte si, že vy jste ta, kdo tou cestou jde, a že říct si o pomoc není žádná slabost. Vyslovit tu žádost ale musíte vy sama, nikdo jiný to za vás neudělá. Jen se rozhodnout…

Nejste samy. Je tu mnoho pomocníků, kteří vám podají ruku a pomohou vám jít dál… Nejste neschopné.

To, že nedokážete milovat své dítě tak, jak jste si představovaly, že necítíte tolik slibovanou euforii po porodu, že máte vztek na své dítě a mnoho dalších echtovních pocitů, to všechno se může stát. Je tu mnoho možností, jak se nadechnout, je tu mnoho sloupů, o které se můžete opřít, je tu mnoho uší, které vás vyslechnou. Dostaňte to ze sebe ven, mluvte a mluvte. Kdo hledá pomoc, ten ji najde. A nikdy nezapomeňte… Věřte sobě a svým dětem!

© Alžběta Samková – porodní asistentka, 2019

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Alžběta Samková – porodní asistentka) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň mě prosím informujte na e-mail alzbeta@alzbetasamkova.cz a pošlete mi odkaz na váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkuji!