Když děti odcházejí předčasně

Tento článek vyšel v e-magazínu heroine.cz v rubrice Porodem vchod!

Kdysi mi jedna moudrá žena řekla, že když odchází prarodič, je to těžké, ale přirozené. Když odchází rodič, je to přetěžké, ohromně bolavé a složité. To nejtěžší ale je, když odchází dítě. Když o něj žena přijde v průběhu těhotenství, pak je to jistě jedna z nejtěžších zkušeností, kterou nám život může připravit.

Teď leckdo namítne, že hodně záleží, kdy se to stane, tedy v jakém stadiu těhotenství. Tady se nabízí otázka, kdy se z buněk stává dítě? Názorů a definic najdeme dost. Já osobně se držím matek. Ty vědí nejlépe, ty mě naučily nejvíc. Pro ženu se stane dítě dítětem ve chvíli, kdy ho začne jako dítě vnímat a přijme za ně zodpovědnost. Aneb rozhodne se, že bude matkou svému dítěti. Tehdy se objeví – v jejím středu – její dítě.

Mužův úkol může ležet v tom, že bude odklánět „dobré duše“ z rodiny a blízkého okolí, které nám přicházejí říct: „To se přece stává, to přejde.“ Popřením pocitů a emocí, rychlým řešením a „těšením se“ na budoucnost se tyto rány nedají zahojit.

A pak se někdy stane, že dítě odejde samo. Nebo se matka rozhodne, že bude odejito. Je třeba si uvědomit, že ať už ke ztrátě dítěte dojde jakkoli, pak žena a její nejbližší okolí prochází fázemi vyrovnávání se a truchlení.

První fází je popření, negace, šok.
Následuje agrese, zloba a vztek na bezprostřední okolí.
Poté začne člověk smlouvat o čas, který mu je ještě dán. V případě, že je jen mizivá naděje, že ještě může dál nosit své dítě, pak se k této naději žena leckdy upne.
Další a další informace přicházejí, s nimi smutek, deprese.
Poslední fází, do které bychom měli dospět, je fáze smíření se s tím faktem, že jsme ztratili své dítě.          

Ne vždycky procházíme všemi fázemi nebo v tomhle pořadí. Prolínají se a naše pocity se můžou měnit i několikrát denně. Ale na konci všeho by mělo být ono smíření se, vyrovnání se s životní zkušeností, která nás potkala.                  

Bez smíření 

To všechno prožívají i muži. Otcové těchto dětí. Na první pohled se mnohdy zdá, že je to u nich daleko rychlejší a smíření se situací se zdá jednodušší. Jedna žena, která přišla o své dítě, mi k tomu řekla: „Chlap nevěděl, co s tím má dělat, protože to nemohl opravit.“ Zčásti možná měla pravdu, ale myslím, že muž zmůže mnohé.

V dobrém partnerství je muž v takových situacích pevným opěrným bodem. Je ohromně důležité, aby o tom, co se stalo, spolu ti dva komunikovali, aby truchlili, ať už spolu, nebo každý sám. Je důležité, aby spolu mlčeli a navzájem se podpírali. Je důležité, aby to spolu prožili. Proč je to potřeba? Aby se s tím vyrovnali.

Mužův úkol může ležet třeba v tom, že bude odklánět „dobré duše“ z rodiny a blízkého okolí, které nám přicházejí říct: „To se přece stává, přejde to a budete mít jistě další dítě.“ Popřením pocitů a emocí, nebo rovnou celého neštěstí, rychlým řešením a „těšením se“ na budoucnost se tyto rány nedají zahojit. Právě naopak.

Muž a blízké okolí ženy, kterou tato situace dostane do kolen, by o ni měli pečovat, a zůstává-li dlouho „na kolenou“, měli by jí pomoct se zvednout. Pomocníky hledejte mezi lékaři, porodními asistentkami, dulami, psychoterapeuty, psychology, ale i kineziology, homeopaty… Možností je dost a každému může pomoci něco jiného.

Jsem přesvědčená o tom, že mnoho žen neprošlo plným smířením, protože jejich děti nemají hrob. Nebyly pohřbeny. Ono smíření se a vyrovnání se je nedokončené, protože nedojde k rituálu, který je starý jako lidstvo samo, který je potřebný a vždycky jiný. Tak jiný, jako je jiný každý z nás. A tady se dostávám k velmi důležité informaci. Je třeba, aby zazněla a byla slyšena.

Podle novely zákona o pohřebnictví, která vstoupila v platnost v roce 2017, mají rodiče možnost do čtyř dnů (do 96 hodin) od potratu požádat o vložení ostatků do samostatné nádoby ke zpopelnění v krematoriu. Rodiče si v krematoriu vyzvednou popel. Vlastní ostatky jim nemocnice nesmějí vydávat, a pokud rodiče o ostatky nepožádají, pak s nimi naloží jako s biologickým odpadem. Pokud je dítě, o které žena přišla, těžší než 500 gramů, pak jde podle zákona o zdravotních službách o porod a dítě může být pohřbeno. Konkrétněji a velmi pečlivě se tomuto tématu věnuje spolek Tobit, z. s.

Když dítě odejde v začátcích těhotenství…

Přestane-li dítěti bít srdce v prvních třech měsících těhotenství, přibývá žen i lékařů, kteří volí přirozený potrat. Žena počká, často dny až týdny, až její tělo samo ostatky plodu vypudí. A já s tím velmi souhlasím. Druhou a stále tou pravděpodobnější variantou je, že po zjištění situace je ženě doporučena revize, tedy instrumentální vyčištění dělohy. Rozhodnout by se měla žena sama. Měla by mít dostatek času a informací.                                                   

Žijeme v zemi, která umožňuje svobodně se rozhodnout, zda bude, nebo nebude žena matkou. Do 8. týdne těhotenství může žena projít miniinterrupcí, do 12. týdne těhotenství prochází interrupcí. Mnoho žen se takto rozhodne na základě své životní situace, některé na základě svého zdravotního stavu.

Nikdo by je neměl hodnotit, natož soudit. Zde jistě platí, že kdo nezažil, nepochopí. I tyto ženy potřebují péči. I tyto ženy prožívají svá šestinedělí. I tyto ženy truchlí, pláčou, a měly by se nakonec smířit. Je důležité, abychom si to uvědomili a jednali podle toho. 

V začátku těhotenství se ženy o ztrátě dítěte dozvídají od svých gynekologů nebo od lékařů na gynekologické pohotovosti, kam je dovedou bolesti, případně krvácení. Vážení lékaři, vážené kolegyně na gynekologických ambulancích, tahle slova jsou pro vás. Připomínejme si, že vše, co v takovýchto chvílích řekneme, si žena bude pravděpodobně pamatovat celý život. Jak to dělat jinak?  Ptejte se těch žen samotných. Dejte jim čas. Buďte připraveni pomoct, až si o pomoc řeknou. Věřte jim.

Když dítě odejde později…

Pokud dítě odejde samo v průběhu dalších měsíců těhotenství, tedy zemře-li dítě v děloze, pak buď začne během několika dní porod, nebo (častěji) dojde k vyvolávání porodu. Rozhodovat by se mělo vždycky (!) na základě fyzického a psychického stavu matky, podle jejího přání. V České republice se může žena rozhodnout ukončit těhotenství do 24. týdne, pokud je dítěti diagnostikována vývojová vada nebo vážná nemoc. (Smyslem tohoto článku není vyjmenovávat diagnózy, proto jsem takhle všeobecná.)

Vznikne-li podezření na některou z vad či nemocí, pak je definitivní diagnóza vyřčena většinou do týdne od prvotního zjištění. Toto tvrdím na základě zkušeností, nikoli na základě dat a statistik. Během dní, kdy „se vyšetřuje“ a zjišťuje pravý stav dítěte, prochází žena peklem. Potácí se mezi doufáním a zoufáním.

Ty, které jsou schopné o tom mluvit, to mají jednodušší. Nejsou na to tolik samy. Nepopírejte jejich pocity, vytvořte jim krátkodobé cíle, respektujte jejich přání. Mnoha ženám pomůže jistá forma černého humoru. V určitých chvílích ženy dostávají nadhled, jsou schopné svou situaci vidět „shora“. Jsou to krátké okamžiky úlevy, než se vrátí do osobního pekla.                    

Těm, které svůj žal uzavřou do sebe, je třeba pomoct tím, že budeme stát při nich. Mlčet, držet je za ruku a být kdykoli k dispozici, až začnou mluvit. Až to ze sebe budou potřebovat dostat ven. Ten čas přijde. A pokud nepřichází dlouho, je jistě dobré najít ženě pomoc odborníka.

Většina žen se rozhodne těhotenství s „definitivní prognózou“ ukončit, tedy vyvolat předčasný porod. Jen málokterá se rozhodne jít druhou cestu. Tedy donosit dítě do té doby, dokud nezemře, nebo dokud se nenarodí. Dojde-li žena k tomuto rozhodnutí, pak je velmi důležitá vzájemná spolupráce a komunikace odborníků, kteří o ní pečují.

Když dítě odejde těsně před porodem…

Dojde-li žena k termínu porodu a její dítě zemře těsně před narozením, pak jsou stále dvě možnosti. Buď matka čeká na spontánní nástup kontrakcí, nebo se v rámci hodin, případně dnů, rozhodne a souhlasí s vyvoláním porodu. Většina žen, které jsem měla v péči, se rozhodly pro variantu indukce porodu.

Informace a odbornou pomoc rodičům, ale i těm, kteří o tyto rodiče pečují a spoluprožívají s nimi těžké chvíle, nabízejí například organizace Prázdná kolébka nebo Dítě v srdci.

Není kam spěchat

Jako porodní asistentka jsem byla svědkem všech výše uvedených situací. Nezbývá mi než apelovat na všechny kolegy a kolegyně, kteří pracují na místech, kudy takové ženy procházejí: dopřejme jim dostatek času. I když je ho v našem zdravotnictví těžký nedostatek. Potřebují zpracovat šok. Potřebují čas na srovnání myšlenek. Potřebují vstřebat informaci, kterou jste jim dali.

Žena by měla z ordinace odcházet v doprovodu svého blízkého člověka a s telefonním číslem, na které zavolá, až bude chtít znát možnosti dalšího postupu. Vždyť v těchto situacích, kdy dítě odešlo, je vyšetřováno, nebo je potvrzena definitivní diagnóza, nemáme kam spěchat.

Prosím i tu část zdravotníků, kteří se s podobnými situacemi setkávají v nemocnicích a porodnicích: uvědomme si, že žena ztratila blízkého člověka. Je jedno, jestli mu bylo šest týdnů, 23 týdnů, nebo byl připravený k porodu. Připomínejme si – obzvlášť na odděleních gynekologie –, že sem ženy přicházejí rodit své děti. Potrat je malým porodem, žena potřebuje pocit bezpečí a jistoty stejně jako při porodu zdravého dítěte.

Rozdíly tu ale jsou – a významné. Při porodech dětí, které už odešly, nepomáhají svou silou a energií, jsou pouze posunovány z těla matky ven. Psychika matky, klíč každého porodu, je v těchto případech v troskách. Kromě toho je vyvolávaný, tedy chemický porod intenzivnější. Proto zcela souhlasím s praxí, že jakmile si žena řekne o tlumení bolesti, je jí maximálně vyhověno. V tomto případě je dobré ženám poskytnout všechno, co naše klasická medicína umí.

Posledním velkým kamenem úrazu je následná péče po porodu. Ženy jsou propouštěny z porodnic a nemocnic leckdy během několika hodin. „Do tří dnů se nechte zkontrolovat od svého gynekologa a pak stačí až po šestinedělí.“ Jsou propuštěny do reality světa, který očekává, že jsou v očekávání, že budou mít dítě… Často potřebují pomoc ještě dlouho poté. Často se všechno ještě dlouho vrací.

Naprostá většina žen vám řekne, kolik by bylo jejich nenarozenému dítěti let. Počítají to stejně, jako my počítáme roky od úmrtí rodičů a prarodičů. 

Věřím tomu, že všechny děti nám přicházejí říct mnoho o nás samotných. A tyto děti, které přicházejí pouze na návštěvu, nás dovedou na naše vlastní dno. Tam, kde si můžeme srovnat své životní priority a využít tu ohromnou výhodu, že se zase můžeme odrazit vzhůru. Věřte sobě a svým dětem. Ony vědí, proč jste právě vy těmi rodiči, kterým se „málem“ narodily.

© Alžběta Samková – porodní asistentka, 2019

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Alžběta Samková – porodní asistentka) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň mě prosím informujte na e-mail alzbeta@alzbetasamkova.cz a pošlete mi odkaz na váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkuji!