Jak se rodí u nás a v Norsku

Tento rozhovor se mnou a porodní bábou Bárou Smolovou byl podkladem pro článek, který vyšel na Novinky.cz. V plném znění si ho můžete přečíst zde, na mém webu.

Čím víc času uplynulo od narození vašich dětí, tím víc vás překvapí, jak se porodnictví prudce vyvíjí. Změny obracejí pozornost k ženě-matce, vítají otce u porodu a posilují roli porodních asistentek, které se v jistých případech obejdou bez lékaře. O narušení zaběhlých pořádků nebo o rozdílech v českých a norských porodnicích jsme si se dvěma z nich povídali.

Obě porodní báby, jak rády nazývají svoje povolání, se před lety potkaly v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, pak se jejich pracovní cesty rozešly. Barbora Smolová (34) se s partnerem usídlila v Norsku, kde porodila dceru a syna a našla zaměstnání v nemocnici ve městě Elverum. 

Alžběta Samková (42), matka sedmiletého syna, nastoupila před třemi lety do pražské Fakultní nemocnice Bulovka, kde mimo jiné pomáhala rozjet koncept péče nazvaný Centrum porodní asistence, v němž může být nízkoriziková rodička v těhotenství i při porodu výhradně v péči porodních asistentek.

Nedávno se opět shledaly na konferenci s názvem Rodíme se, kterou hostila 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze a po níž si našly čas na rozhovor.

Vyprávěly vám někdy vaše maminky, jaké to bylo, když vás rodily?

Alžběta Samková: Já svůj porod z vyprávění znám a dodnes si z toho někdy dělám legraci. Táta tenkrát zařídil pana docenta, dodnes nevím, jak se jmenoval, v jedné pražské porodnici, kam přivezl mámu s kontrakcemi. Docent ale mámu uvedl na porodní sál a řekl: „Tak se mi tady o paní Samkovou hezky postarejte.“ A odešel.

U mého porodu stálo asi deset mediků, kteří se koukali na to, jak se rodí bez nástřihu (hráze – oblasti mezi pohlavním orgánem a řitním otvorem, která je při porodu silně namáhaná), což bylo tehdy velmi ojedinělé. Ale druhý den na oddělení šestinedělí se díky tomu mohla jako jediná posadit.

Takže pan docent rozhodl, že takhle bude rodit, ačkoli by třeba nástřih hráze potřebovala?

AS: Rozhodla se tak lékařka, která vedla porod a chtěla naučit mediky. Tehdy se nejednalo podle toho, jak si žena přeje nebo potřebuje.

Jak jste přišla na svět vy, paní Smolová?

Barbora Smolová: Doteď to není jednoduché téma, když o tom s mámou mluvíme. Vím, že to bylo velmi těžké. Prvorodička s klešťovým porodem (s použitím speciálních kleští, jimiž se uchopí hlavička plodu) a velkou krevní ztrátou. Přístup personálu nebyl takový jako dnes. Jsem ročník 89, od té doby jsme s péčí někde úplně jinde.

V čem jsou největší rozdíly?

BS: V komunikaci, poporodní péči, určitě třeba v kontaktu matky s novorozencem, protože dřív se vlastně vozili jen na kojení na krátkou dobu. A obecně se mění přístup k porodu jako takovému. Není to tak, že žena přijde a nikdo si ji nevšímá, ale snažíme se ji provést porodem, víc to s ní prožít a nenechat ji ležet někde v bolestech samotnou.

AS: Rozdíl je v tom, že žena je v porodnici víc slyšet, i když je stále často neviditelná a v porodním týmu není vždycky středobodem dění. Jsou to právě ženy, které mění české porodnictví. Zároveň vidím, že generační obměna zdravotníků přivedla jiné báby a jiné doktory, kteří respektují potřeby ženy. Oproti našim matkám rodíme krásně, ale stále je plno věcí, které je třeba změnit.

Kdy jste se vlastně pro své povolání rozhodly?

AS: Jsem ze tří dětí, mám staršího a mladšího bratra, a máma vždycky chtěla, aby jeden z nás dělal medicínu, ale řekla bych, že jsme neměli výdrž na ten studijní dril. Dva roky po gymnázium jsem nevěděla, co se sebou, ale přišlo jedno krásné odpoledne a mámu napadlo: „Pojď dělat porodní asistentku.“ Řekla jsem tak jo, aniž bych tušila, do čeho jdu. Ale máma věděla…

BS: Já jsem byla na „zdrávce“ první ročník zdravotnických asistentů, na které se změnila všeobecná sestra. Tehdy nebylo jisté, jaké budeme mít kompetence, a já jsem si řekla, že bych k tomu ráda měla nějakou specializaci. Tehdy jsem ani pořádně nevěděla, co všechno má porodní asistentka na starost a že opravdu může sama vést fyziologický (přirozeně probíhající) porod. Zkusila jsem to, vzali mě a já jsem tomu už od prvních přednášek totálně propadla. Doteď je to pro mě i moje hobby, nejen práce, je to můj život.

Paní Smolová, jaké jsou rozdíly mezi porodnicemi v Česku a v Norsku, kde nyní pracujete?

BS: Statistické výstupy jsou velmi podobné, v obou zemích je to bezpečné místo pro porod, ale rozdíly jsou obrovské. Například v tom, že ženy jsou tam velmi otevřené a svěřují se, že prožily nějaké trauma, byly znásilněné, zneužívané, a my s tím pracujeme. V Česku se mi nic takového nestalo. Nemyslím si, že by se to u nás nedělo, jen o tom ženy nemluví.

Nebavím se s nimi jako s pacientkami, ale jsme si naprosto rovny. Pak je rozdíl třeba v kompetencích. Může se stát, že několik směn po sobě neuvidím lékaře, protože ho nepotřebuju. Sama ženu přijmu, vypíšu papíry, vedu porod, všechno si zašiju, opět vypíšu papíry a předám ji na šestinedělí. Lékaře volám, když je problém a potřebuju, aby vyřešil nějakou komplikaci.

Právě posílená role porodních asistentek je jednou ze změn, které se dějí i u nás. Proč je to změna k lepšímu, když rodička za celou dobu nepotká lékaře?

AS: Lékař je odborník, který má řešit problémy, rizika a patologie. Pokud mám nízkorizikovou ženu, která je v pořádku, stejně jako její těhotenství, pak s lékařem úzce spolupracuji, ale hlavním odborníkem v péči o takovou ženu by měla být porodní asistentka.

BS: Žena je se svou porodní asistentkou třeba mnoho hodin, a když vejde lékař, ale i kdokoli jiný, může to působit jako rušivý element, kontrakce mohou být slabší, může to přibrzdit průběh. Nebavíme se samozřejmě o komplikovaném porodu.

Nedávno jsem se účastnil debaty kolegyň, které si stěžovaly na to, že v gynekologii a porodnictví je příliš mnoho mužů a že by tyto věci měly být spíše záležitostí žen. Sdílíte tento názor?

AS: To je hrozně těžké, protože když se podíváte na skladbu mediků, tak je mezi nimi zhruba 70 procent žen-budoucích lékařek. Projdou třeba pět let praxe a většina z nich otěhotní, přijde mateřská, hodně z nich se už do praxe nevrátí a jdou někam do ambulance. Pro muže-lékaře je budování kariéry daleko jednodušší. Navíc o tenhle obor není obecně velký zájem, protože je ze strany pacientů jedním z nejvíce žalovaných.

Ano, je to patriarchální, a to už dlouho, ale ze zkušenosti porodní báby vám řeknu, že nejlepší porodníci, které znám, jsou muži. Z rozhovorů s ženami taky vím, že pokud dojde k nějaké formě porodnického „násilí“, tak skutečnost, že ho provede muž-lékař, je pro ně někdy snesitelnější, protože od ženy nic takového v hlouby duše nečekáte.

Porodního asistenta neznám. Bylo by to vůbec možné?

AS: Jsou takoví, ale myslím si, že pokud chce být muž u porodu, má vystudovat lékařskou fakultu. Neumím si představit, že chlap přijde a řekne: „Pořádně si roztáhněte nohy a hezky se uvolněte.“ Nechci jim ubírat schopnosti, ale porodní asistentka je prostě ženská. Žena by měla mít svobodnou volbu, zda chce aby o ní pečoval porodní asistent, což v podmínkách našich porodnic rozhodně není vždy možné.

BS: Porod je hodně intimní, potřebujeme ženu dostat do různých pozic, aby byly co nejvíc uvolněné, a pro některé by to mohlo být v takové situaci velmi náročné. Neznamená to, že asistenti odvádějí horší práci. Jsou i rodičky, které naopak upřednostní muže, proto je dobře, že ta možnost existuje.

Jiří Sotona: S manželkou jsme chodili na předporodní kurz, který vedla poněkud militantní porodní asistentka, která nás nabádala, ať si v porodnici nenecháme nic líbit, sepíšeme svoje přání do porodního plánu a nebojíme se protestovat. Přitom jsme se nakonec setkali s velmi vlídným prostředím.

Není takové strašení zbytečné?

AS: Nejen zbytečné, ale i zásadně trestuhodné. Lidé, kteří tohle dělají, už v praxi většinou nejsou nebo ani nikdy nebyli. Náš vedoucí lékař z Bulovky doktor Matěcha citoval na konferenci dotaz jedné těhotné z internetové diskuze: „Můžete mi poradit, co je nejmenší zlo v Praze mezi porodnicemi?“ My jsme zlo? Tak to pardon!

BS: Vždycky je hrozná chyba, když žena přichází do porodnice s vidinou konfliktu, protože se pak na něj soustředí víc než na porod, což ji brzdí a tělo nemusí správně fungovat.

AS: Tihle lidé, kteří straší, často hodí zodpovědnost na tátu: „Vy musíte bojovat za svoji ženu proti porodníkům!“ Chlap tomu vůbec nerozumí, přitom by si podle nich měl stoupnout mezi partnerku a autoritu lékaře. Na konferenci zaznělo, že pokud přijdete bojovat, nemůžete vyhrát. My v porodnici ale taky ne.

Jsou porodní plány běžné i v Norsku?

BS: U nás se píšou dopisy pro porodní asistentku. Ženy v nich samozřejmě také zmiňují, co si u porodu přejí nebo nepřejí, ale dost často začínají slovy: „Drahá porodní asistentko.“ Pak popisují, jak se jmenují, jak dlouho se s partnerem znají, jak dlouho se třeba snažili o dítě, jak reagují na bolest, na stres nebo co je uklidní. Úplně jinak se s tím pracuje, když místo „nechci kanylu“ napíšete, že máte třeba od dětství fobii z jehel.

AS: Někdy říkám, že v porodních plánech je budoucnost našeho porodnictví, protože v nich jsou potřeby žen.

Máme jako otcové u porodu jen tiše stát, nebo smíme i do něčeho mluvit?

AS: Určitě máte právo, jste otcem dítěte a partnerem té ženy, nicméně v Česku budou zdravotníci vždycky komunikovat především se ženou, které se to děje. Sama vidím, jak jsou tátové někdy zahnaní do kouta. Záleží na přístupu každého páru. Jsou ženy, které rozhodnou: „Půjdeme k porodu spolu, abys viděl, jak budu trpět!“ To je podle mě cesta k rozvodu. Je třeba otce nenutit tam být, případně mu umožnit odejít. Také by měl vědět, že jenom držet ženu za ruku nebo se jí mlčky dívat do očí může být velká pomoc.

BS: V Norsku s otci hodně mluvíme v rámci poporodních rozhovorů, kdy se jich ptáme na dojmy, na to, co prožívali, co se odehrávalo uvnitř. Dost často jsou unavení, jako kdyby uběhli maraton, přitom mají pocit, že nic neudělali a že nemají nárok být unavení. Vysvětlujeme jim, že je to v pořádku.

Také se mi líbí, že v Norsku má otec takzvané právo první noci. Nemůže se stát, že by po porodu odešel od manželky a dítěte a nebyl hospitalizovaný s nimi. Většinou spolu první dva tři dny stráví. Z kapacitních důvodů se může stát, že na pokoj umístíme druhou ženu, ale nikdy ne na tu první noc. Úkolem muže je dítě přebalovat, nosit ženě jídlo a pití, pomáhat jí zvednout se z postele. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že to není jeho „práce“. Tam se v tu chvíli narodí celá rodina.

Paní Samková, na Bulovce jste byla u zavádění Centra porodní asistence (CPA). V čem spočívá?

AS: Zatím je to koncept péče, který tak nazvalo Ministerstvo zdravotnictví ve své vyhlášce o spuštění konceptu péče CPA. Až na Bulovce přistavíme pavilon, bude to samostatné oddělení. Když přijde žena na Bulovku poprvé do těhotenské poradny, proběhne takzvaný check-in s lékařem, který zhodnotí její stav. Pokud je nízkoriziková, má možnost jít do ambulance CPA a být v péči porodní asistentky. Když pak přichází na příjem k porodu, znova projde podobným filtrem, a pokud je stále nízkoriziková, dostane do papírů, že je ve výhradní péči porodní asistentky. To je pro mě v českém porodnictví zásadní věta, protože od té chvíle by měla porodní asistentka fungovat stejně jako holky v Norsku. Stále se učíme.

Ožehavým tématem jsou porody doma. Bude je vždycky určitá část žen preferovat, ať už budou porodnice jakékoli?

Obě: Ano.

BS: Jejich popularita určitě stoupla během covidu a ta potřeba tu bude vždycky. Jsou to ženy, které mají třeba špatnou zkušenost z předchozího porodu nebo nemají důvěru v systém.

AS: Což jsou přesně ty důvody, které by je neměly k domácímu porodu vést. Měly by rodit doma, protože je to jejich vlastní potřeba, přání a dává jim to smysl. Vždycky tu budou dvě, tři, čtyři procenta žen, které se tak rozhodnou, bohužel často nejsou nízkorizikové a do porodnic patří.

Jak se na porody doma pohlíží v Norsku?

BS: Dalo by se říct, že je to běžná alternativa. Jsou tam ale podmínky, které musí žena splňovat, a nízkorizikovost je základ. Pracuji s několika kolegyněmi, které k domácím porodům jezdí a na všechno mají definované postupy. Všechno jsou to zkušené báby. Musí tam být i určitá dojezdová vzdálenost do porodnice.

AS: U nás v terénu běhají i mladé holky, které nemají žádnou praxi na sálech, což je pro mě nehorázné. V Česku často doma probíhají porody, které by tam vůbec probíhat neměly, což vytvořilo velkou nedůvěru zdravotníků vůči celé komunitě.

Když se podíváte na jakýkoli článek v Česku na toto téma, je pod ním tisíc komentářů o tom, jak ta žena hazarduje s životem dítěte. Útočí se na ně naprosto nesmyslně. Za mě je každopádně základ, že u toho musí být zkušená porodní asistentka. Alespoň dvě.

Jak se rodí v Česku

• Přivést dítě na svět je možné v 87 porodnicích.
• Ročně se v nich narodí přibližně 110 000 dětí.
• Přibližně 25 procent z nich za pomoci císařského řezu.
• Do 500 plodů ročně je porozeno již mrtvých.
• U více než 20 procent rodiček se provádí nástřih hráze.
• Vystudovat porodní asistenci je možné na 12 vysokých školách.

Zdroj: Konference Rodíme se na 1. LF UK, 21.-22. 9. 2023, ČSÚ, ÚZIS

© Alžběta Samková – porodní asistentka, 2023

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Alžběta Samková – porodní asistentka) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň mě prosím informujte na e-mail alzbeta@alzbetasamkova.cz a pošlete mi odkaz na váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkuji!