O domácích porodech

Tento článek vyšel v e-magazínu heroine.cz v rubrice Porodem vchod!

Domácí porod je jedním z témat, ke kterému má každý co říct. Lidi rozděluje na dvě základní a většinou nesmiřitelné skupiny: Pro! a Proti! Zajímavé je, že názory nemají žádnou faktickou oporu v číslech. Ani dnes neexistují přesná data ani statistiky, nejsou k dispozici žádné záznamy či dokumentace. Nevíme, kolik a jaké porodní asistentky asistují při domácích porodech. Pokud se nějaký údaj přece udává, pak se odhaduje, že doma rodí zhruba 1–2% žen.

Smyslem toho článku nebude rozřešit, jestli je bezpečnější rodit v porodnici, anebo doma. Argumentů mají obě strany na rozdávání. Stejně nemá smysl řešit, jestli právo na domácí porod vůbec máme. Samozřejmě ano – žijeme přece (zatím) v demokratickém systému. Můžeme si tedy vybrat místo, kde své dítě porodíme.

O úplně svobodnou volbu ale přesto nejde. Kdyby svobodná byla, pak by si ženy v Čechách mohly vybrat ze všech možností, které existují. Řešení by se mělo najít i pro ty, které nechtějí rodit ani doma, ani v porodnici – ale třeba v porodním domě nebo na podobném specializovaném pracovišti. Snad se už konečně začíná blýskat na lepší časy… Jen pak totiž bude volba místa porodu opravdu svobodná.

Poprvé doma

První domácí porod, kterého jsem byla svědkem, byl jedním z nejhezčích, co jsem kdy zažila. Jedna z mých nejbližších kamarádek (a zároveň porodní asistentka) se rozhodla, že své třetí dítě přivede na svět doma.

Tehdy jsme společně pracovaly na porodním sále v Brandýse nad Labem. Porodním asistentkám, které tam dělaly s námi, jsme nemohly říct pravdu. Všechno to byly velice zkušené báby, měly jsme se a máme moc rády. Akorát by o nás měly strach, a to jsme jim, ani sobě, nechtěly udělat. A tak jsme řekly, že se bude rodit na Bulovce, a byl klid.

Zkušenost, kterou mi tento porod dal, hrála svou roli v dalším pokračování mé kariéry. Kamarádka si domluvila péči u jedné z nejzkušenějších porodních asistentek, kterou jsem měla možnost poznat, mojí rolí bylo nepřekážet a být k dispozici, pokud bude potřeba.

Sledovala jsem práci porodní báby, sledovala jsem práci matky a její právě se rodící dcery. Vnímala jsem onu kouzelnou oporu, kterou byl Bertin otec. Byl to porod plný lásky, práce, zkušeností, ani chvíle napětí nás neminuly a pak se zjevila Berta ve své nádherné velikosti. Měla čtyři kila dvacet.

Cesta tam a zase zpátky

V roce 2008 jsem odešla z brandýského porodního sálu a nastoupila jsem na oddělení šestinedělí v pražském Ústavu pro matku a dítě. Zhruba po měsíci jsem se rozhodla, že tudy cesta nepovede, že musím jinam, ale do Brandýsa jsem se z různých důvodu vrátit nemohla.

Nakonec jsem kývla na nabídku spolupráce s asistentkou, která jezdila k domácím porodům. Náplní mé práce byly dva dny v týdnu, kdy jsem vedla těhotenskou poradnu a předporodní kurzy, pak jsem měla „volno“.

To znamenalo, že jsem byla dvacet čtyři hodin denně na telefonu pro případ výjezdu. Asistovaly jsme u domácích porodů a doprovázely jsme ženy k porodům do porodnic. Za výše uvedené jsem si vydělala zhruba osm tisíc korun za měsíc.

Mezitím jsem se zaučovala, ale ne tak rychle, jak bych si přála. Některé postupy se mi nelíbily, dvacetičtyřhodinová pohotovost také ne. I pod tíhou nedostatku financí ve mně začal hlodat červ nespokojenosti.

Jednou z posledních kapek byl případ ženy, která měla velmi složité těhotenství, tak jak byla složitá ona sama. Když se přiblížil její čas, moje nadřízená mě vyslala k ní domů, přestože měla rodit v porodnici. 

Měla hraniční tlaky, objevovaly se bílkoviny v moči a její dítě bylo v poloze koncem pánevním. Moje nadřízená měla být několik dní mimo Prahu a nařídila, abychom, pokud porod začne, k této ženě jely domů. Naštěstí se tak nestalo.

A já se rozhodla… Zavolala jsem zpátky do ÚPMD tehdejší vrchní sestře, která jediná v Podolí věděla, že jsem odešla k domácím porodům. Měla místo na porodním sále. Ihned jsme se domluvily. A tak skončila moje „praktická“ zkušenost s domácím porodnictvím.

Teoretické zkušenosti jsem samozřejmě sbírala i nadále. Stále se objevovaly ženy, které chtěly rodit doma a potřebovaly zkonzultovat své situace. Příběhy o domácích porodech se ke mně dostávaly a dostávají různými cestami. Porodnický svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Zákonem poptávku nezrušíš

Moje tehdejší (ostatně i dnešní) představa péče o ženu během těhotenství a domácího porodu byla odlišná od praxe, se kterou jsme se tehdy setkala. Předpokládala jsem, že příprava k domácímu porodu probíhá intenzivněji. Z části i doma, kde se má porod odehrát, a s partnerem, pokud je k dispozici. Stála jsem o navázání důvěry a dobrého vztahu mezi matkou a její porodní asistentkou…

Realita byla taková, že stačilo, aby žena dvakrát navštívila poradnu a bylo možné se dohodnout na domácím porodu. Návštěvy doma neprobíhaly. Nebyly jsme vybaveny pro případy, kdy by bylo třeba novorozence resuscitovat. Dnes se divím, jak jsem do toho mohla jít…

Mnohé z toho, co uvádím jako svůj idealismus, se ale opravdu děje. Práce opravdové komunitní porodní asistentky alias „báby v terénu“ je všechno, o čem jsem tehdy snila. Vím, že existují skvělé a pečlivé porodní báby, díky kterém jsou domácí porody v rámci všech možností bezpečné.

Potom v dubnu 2012 začal platit nový zákon o zdravotních službách, ve kterém se objevila pokuta až 1.000.000 Kč pro ty, kteří poskytnou pomoc mimo zdravotnické zařízení bez příslušného oprávnění. A kdo že vydává oprávnění? Krajské úřady. Porodní asistentky mají oprávnění ke všemu domácímu ošetřování, až na ten porod… Ten tam úředníci „nezaškrtnou“…

Už to trvá sedm let a důsledky, které to má pro domácí porodnictví, nejsou vůbec dobré. Zkušené a kvalitní porodní asistentky, které dříve jezdily k domácím porodům, s tím v naprosté většině přestaly. Ona pokuta je jednoduše likvidační. Díky tomu se vytvořila „díra na trhu“, protože – navzdory očekávání úřadů – je poptávka po službách je stále stejná. Ženy prostě vždycky budou chtít rodit doma.

Díra na trhu se ale zaplnila lidmi, kteří nemají zkušenosti z porodnice a chybí jim praxe. Absolvování bakalářského oboru Porodní asistentka nestačí k tomu, aby člověk zvládl bezpečně zvládl domácí porod. (Praxi na porodním sále během studia rozhodně nepovažuji za dostatečnou.)

Nejdřív je třeba přiložit ruce k dílu, k tomu opravdovému, víte? Jen tak budete vědět, o čem mluvíte a a na co se máte připravit! Abyste zažily to, co dokáže porod. Že se umí změnit z naprosté fyziologie do absolutní patologie během několika málo minut… Nestraším! Jen popisuju svou zkušenost.

Děje se mnoho dalšího. Doma se rodí dvojčata, děti v polohách koncem pánevním. Doma se rodí i po řezu, i po dvou řezech… Slyšela jsem dokonce o tom, že některé matky v zájmu domluvy s porodní asistentkou před nimi zatajují hraniční tlaky, těhotenské cukrovky apod. Jak to, že se jim to může podařit? Na ty zkušené, pečlivé a dobré porodní báby si nepřijdou, ale najdou ty mladé, nadějné, bláhové či nezkušené, a pak to jde.

V neposlední řadě se děje to, co se tehdy rozhodně nedělo. A sice, že ženy rodí doma samy. Bez jakékoli péče. Nemluvím o náhodných, překotných porodech doma; mluvím o tom, že si naplánují, že porodí doma samy bez odborné pomoci.

Pojďme se vrátit nohama na zem, přátelé. Nejsme ve středověku.

Dokonalost novorozenců

Coby porodní asistentka věřím, vždy jsem věřila a vždycky věřit budu v dokonalost novorozenců. Věřím, že u fyziologicky spuštěného porodu je dítě tím hlavním „panem vedoucím“. A vím, že tyto čisté duše, které se nám rodí, rozhodně mají velký pud sebezáchovy.

Věřím, že ty z nás, které pomáhají při domácím porodu, by měly být ty z nejzkušenějších. Dostatečně vybavené nejen materiálem, pomůckami, znalostmi a mnohaletou praxí, ale i pokorou a zodpovědností. Proč? Protože nikdy nikdo do poslední chvíle neví, jak to celé dopadne.

Bezpečím a svobodou u porodu vytvoříme bezpečí a svobodu ve společnosti. A platí to i naopak…

Je třeba v první řadě změnit vzdělávání porodních asistentek. V medicíně se učíme všichni hlavně praxí a tam je aktuálně velký prostor pro zlepšení. Je třeba, aby se určily podmínky, které musí porodní asistentka splnit, aby se mohla stát onou „bábou v terénu“. Osobně se domnívám, že je nutná několikaletá praxe na porodním sále a následná mnohaměsíční praxe pod dohledem zkušené porodní asistentky.

Dalším základem je zajištění spolupráce mezi porodními asistentkami a porodnicemi. Každý region by měl své porodní báby, se kterými by porodnice spolupracovaly na základě jednotné dokumentace. I díky profesionálně předávaným informacím se zvyšuje pravděpodobnost, že matka a dítě budou po celou dobu co nejvíce v bezpečí.

Žena posilněná svým porodním zážitkem dokáže změnit svět. Žena, která je svým porodním zážitkem traumatizovaná, to dokáže taky. Víte jak? Skrze své děti, které mají taky své zážitky. Bezpečím a svobodou u porodu vytvoříme bezpečí a svobodu ve společnosti. A naopak…

Něco se děje

Na ministerstvu se už nějakou dobu schází pracovní skupina složená z mnoha zkušených porodních asistentek a pracují na tom, aby se sjednotily podmínky pro jejich práci, aby se změnily či zrušily nesmysly typu: „Péči porodní asistentky indikuje lékař“ apod. Aby se vytvořila pravidla a podmínky, které vyloučí, aby o způsobu porodů u nás rozhodovali úředníci.

Centrum porodní asistence otevřelo dveře v Praze na Bulovce v únoru tohoto roku. Není první, ani poslední vlaštovkou a vypadá to, že by to mohl být celkem silný ptáček – hlavně proto, že ona vůle k vytvoření centra jde „shora“, tedy z ministerstva.

Důvody, proč že se Porodní centrum na Bulovce otevřelo tak rychle, můžeme jen tušit. Napadá mě souvislost s volbami do Evropského parlamentu – anebo snad ukázka toho, jak „makají?“ Rychlost otevření je totiž jedna z věcí, která toto centrum ohrožuje. Otevřít pokoje můžete a i fotky tam pořídit, ale lidi, kteří tam budou pracovat, potřebujete víc.

I přesto věřím, že se to povede. Že ženy budou mít konečně opravdu svobodnou volbu místa porodu, stejně jako bude tato volba bezpečně zajištěná systémem péče. Přestaňme bojovat, pojďme se domluvit. Musí to jít. 

Věřte sobě… a svým dětem!

© Alžběta Samková – porodní asistentka, 2019