Mámin odchod a mateřská dovolená #mujpribeh 3/5

Mámin odchod

V půlce roku 2012 jsme zjistila, že má moje máma rakovinu mozku, odborně to byl glioblastom IV. typu, tedy nejagresivnější forma. Porodnictví šlo stranou. Porodní tým, včetně mnohých lékařů a lékařek mi byli oporou a mnozí pomohli, jak jen mohli. Často to bylo jen o tom mi nastavit rameno a ucho, abych to, co se dělo doma mohla vypustit ven. I za tohle mnohým v ÚPMD budu vždy vděčná.

Udělala jsem, co jsem mohla a uměla. Stejně jako můj otec a mí dva bratři. Vrátili jsme se všichni domů a o mámu jsme se postarali. Trvalo to rok. Během celého roku strávila máma v nemocnici dohromady asi 14 dní. Jen několik dní z těchto 14 byla v nemocnici sama, jinak jsme tam byli vždycky s ní. Během její operace jsme například seděli před ÚVN, měli jsme termosku s kávou, nějaké zobání a housky, které nikdo z nás stejně nejedl, a společně jsme s tátou a bratry čekali, až budeme moct jít čekat na chodbu před JIP. A pak konečně a vděčně slyšet od doktora, že se operace zdařila a nádor velikosti 5×5 cm je pryč. Tehdy jsme ještě mohli trochu doufat, dokud nepřišly výsledky histologie.

Díky svému babictví, své rodině, svým blízkým a opravdovým přátelům, jsem se o svou mámu dokázala postarat. Pár dní po jejím odchodu mi došlo, že jsem se vlastně podvědomě celou dobu chovala, jako bych pečovala o těhotnou, která chce porodit doma a taky tam nakonec porodí.

A jelikož jsem byla nezkušená průvodkyně, tak jsem si sehnala pomoc z Cesty domů, anděla jménem Štěpánka. Mohla jsem s ní sdílet své pocity a vše co se týkalo máminy léčby a postupně zhoršujícího se stavu. Na úplném konci mi pomohla s péčí v posledních dnech mámina života velmi empaticky, přirozeně, odborně a smysluplně.

Skoro do roka a do dne od diagnózy máma zemřela, doma v bezpečí, když jsem jí držela za ruku. Mladší brácha ten den sice sloužil denní na ZZS, ale byl mi na telefonu oporou, bez které vím, že bych nedokázala, to, co jsem dokázat měla.

Mámino veliké přání bylo, abych ji někdy vzala k porodu, aby to jednou viděla, tak jako já. Dlouho mě mrzelo, že se toto přání nepodařilo splnit. Až nedávno jsem došla k myšlence, ve které jsem našla smysl a smíření. Ten porod, který chtěla, jsem jí nesplnila, ale poskytla jsem jí svojí péči porodní báby nejlíp, jak jsem kdy dokázala.

Svým odchodem mi dala poznat, jak stejná je hranice života a smrti z obou dvou stran. Pak už dál ne, pak už je život, nebo „jen“ smrt. Díky porodnictví vím, že z té „životní“ strany je krásně, panuje-li tam bezpečí, podpora a láskyplná atmosféra. Díky své mámě a jejímu odchodu vím, že to samé je třeba i na té druhé „smrtelné“ straně.

Aby to bylo krásné, je třeba, aby kolem umírajícího panovalo bezpečí, podpora a láskyplná atmosféra. Pak se rodíme anebo odcházíme z toho světa s úsměvem na rtech. A moje máma ho měla.

Beli centrum – centrum porodních asistentek

Po mámině odchodu jsem prožila velmi bouřlivé léto a měla jsem plno energie. I na máminu počest jsme spolu s Ditou Kolářovou a Simonou Josefovou – dvěmi excelentními porodními asistentkami – založili již zmíněné Beli centrum – Centrum porodních asistentek. Název Beli vymyslela „moje“ Dita, má celoživotní přítelkyně. V Beli je všechno – těhotenské bříško, Bětka a Eliška, tedy moje a mámino jméno. Vydrželo nám dva roky.

Důvodů konce Beli centra bylo víc. Jedním z nich byla moje ne zcela pozitivní vlastnost a tou je nedotahování věcí do konce… Dalším důvodem bylo stěhování, ke kterému došlo po roce založení a nové prostory nebyly to pravé ořechové, a aby toho nebylo málo, tak jsem neplánovaně otěhotněla.

Jak mi přišel do života „Boží dar“

O svém těhotenství říkávám, že mi ukázalo, jak geniální naše tělo a příroda je, když dokáže vytvořit bytost v těle jeho matky. Po psychické stránce je to celkem jízda po horské dráze, co si budeme, a to těhotenství je ještě takový ten klidnější začátek a až porodem se spustí ta pravá jízda! V čem mi přišlo nejtěžší, byla ta sociální nebo lidsky řečeno změny mé životní role z ženy na matku.

Díky bezpečné a 100 % péči pana Prof. Doc. Krofty jsme zvládli i přes ohromné stresy moje těhotenství krásně a právě díky panu profesorovi jsem dnes hrdou matkou. Ve chvíli, kdy jsem začala cítit problém, který jsem nedokázala popsat jinak, než že jsou Theovi pohyby v mém břiše „jiné“, mě slyšel a jednal.

Můj syn se narodil císařským řezem, a nakonec se on stal tím, který ač se v Podolí narodil (dle jedné z mých kolegyň bylo u jeho porodu víc lidí, než když se tehdy rodila slavná paterčata) a první rok jeho života jsme i v areálu podolské porodnice žili, mě z ÚPMD nakonec odvedl definitivně pryč.

Ano, pro ty z Vás, kteří nechápu poslední řádky, opravdu jsme první rok po porodu bydleli v podolské zahradě. Tohle člověk nevymyslí, i kdyby chtěl, jak se říkává. Kamarád mi tam v baráku, který stojí pod vyšehradskými hradbami a původně byl pro zaměstnance ÚPMD, leč už dávno je soukromým objektem, pronajal malinký byteček, který nám tehdy stačil.

Své babictví jsem nedokázala opustit ani během mateřské. Ženy, o které jsem pečovala v průběhu mnoha let předtím, rodily další dětí nebo měly kamarádky a ty měly kamarádky. Takže jsem porodním příběhům stále naslouchala, pomáhala ženám svými různými kontakty a doporučeními, ale naplno jsem se zatím vracet rozhodně nechtěla. Ono těhotenstvím a porodem se člověku lehce změní priority.

Všechny kapitoly mého příběhu:

Jak jsem se stala porodní bábou #mujpribeh 1/5

Porodnice Podolí a na skok u domácích porodů #mujpribeh 2/5

Mámin odchod a mateřská dovolená #mujpribeh 3/5

Bulbem záchranáře a Vulvou porodní asistentky #mujpribeh 4/5

Na Bulovce se něco chystá #mujpribeh 5/5