Jak jsem se stala porodní bábou #mujpribeh 1/5

Jsem žena, matka, sestra, teta, přítelkyně, kamarádka. Jsem porodní asistentka, bába, babička, leckdy i sestřička. To všechno jsem a jsem tím vesmírně ráda. Můj život je s babictvím spojen už více jak dvacet let.

Prošla jsem všemi možnými způsoby péče porodní asistentky, který náš systém nabízí. Na začátku své praxe jsem měla představu, že si budu porody počítat. Tuto představu jsem zcela nenaplnila… ale i přesto, že nemám přesná čísla, vím jistě, že se počet porodů, u kterých měla tu možnost a čest být, pohybuje někde kolem čísla 2500.

Kolik porodních příběhů, těhotenských nebo poporodních konzultací nebo návštěv jsem měla možnost prožít, zcela upřímně netuším. Stejně upřímně se na každý další porod či porodní příběh těším, protože každý je zcela jedinečný, tak jak je jedinečný každý z nás.

Vystudovala jsem gymnázium a dva roky po maturitě nevěděla, co se sebou, až do jednoho nezapomenutelného dne. Byl to den pro mámu a dceru. Naši muži nebyli doma a já se s mámou potkala ráno na balkóně. A jak to tak někdy vyjde, začnou-li ženy mluvit o životě, nebere to konce. Probraly jsme všechno horem dolem a později odpoledne mi máma najednou říká: „A co kdyby si dělala porodní asistentku?“ a já na to „ Tak jo!“

Porodnictví jsem začala studovat v roce 2002 a učím se dodnes. Toto studium nikdy neskončí, a je to jeden z důvodů, proč babictví miluju.

Vyšší odbornou školu obor Diplomovaná porodní asistentka jsem navštěvovala v letech 2002-2005. Jednou z podmínek k absolutoriu bylo asistovat 30 ženám u jejich porodů. Možnosti jsme měly dvě. Buď FN Motol nebo FN Bulovka, kde tehdy ještě fungovalo Centrum aktivního porodu.

Volba byla jasná.

Většinu praxe na porodním sále jsem absolvovala na Bulovce. Porodní báby „tehdejší“ Bulovky mě ovlivnily a mnohé i pozitivně „nakazily“. Nicméně CAP následně zavřeli a velikost pražských porodnic mě tehdy ještě odrazovala.

V červenci 2005 jsem nastoupila na gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice v Brandýse nad Labem. Nastoupila jsem na oddělení šestinedělí, po dvou měsících jsem začala pracovat na porodním sále a zůstala na něm další tři roky.

Každý rok se zde narodilo zhruba 800 dětí. Tady jsem se naučila základ svého babictví. Tady jsem pochopila, co je pokora k porodnímu procesu. Brandýské porodní asistentky mě učily hned od začátku, že i ty nejlepší z nejlepších někdy jen vzdáleně tuší, co se tam mezi těmi dvěma při porodním procesu odehrává či odehrálo…

Každý porod v sobě skrývá své kouzlo

A to je další důvod, proč miluju babictví. Každý porod v sobě skrývá své kouzlo a já mám znovu a znovu možnost být přítomna tomu okamžiku, kdy se to kouzlo ukáže, nebo s ženami o těchto kouzelných porodních záležitostech hovořit po porodu.

Až s odstupem času jsem pochopila, jak ohromně cenné pro mě byly (a stále jsou) zkušenosti z vedení prenatálních poraden. V Brandýse totiž chodily všechny ženy od 36. týdne na těhotenskou poradnu na porodní sál. Každé pondělí, středu a pátek jsme tedy, kromě vlastní práce na porodním sále, kontrolovaly těhotné a spolupracovali s lékaři. To byl začátek mé péče o těhotné.

Díky tomu, že byl porodní sál hned vedle oddělení šestinedělí, tak jsem ženy po porodu často potkávala, navštěvovala a leckdy jsem i na oddělení šestinedělí pracovala, abychom si vzájemně pomohly ve službách. A toto byl zase začátek mé péče o šestinedělky a jejich děti.

Práce na brandýském sále pro mě byla velkou školou i co se týče organizace práce. Určení si priorit porodního sálu, důležitá schopnost porodní asistentky. Pracovaly jsme v počtu jedna PA na službě.

Od začátku jsem se tedy učila tzv. od podlahy.

Po asistenci při porodu a péči ženu a dítě po něm, převozu ženy a dítěte na oddělení šestinedělí, jsem umyla a připravila ke sterilizaci nástroje, omyla postel a vše další, a pak vzala kýbl a hadr a vytřela si podlahu.

Začátek mého babictví byl tedy plný respektu, pokory, práce, dokumentace, ale i péče o těhotné, rodičky a šestinedělky zároveň. Bylo tam i mnoho chyb, omylů, stresu, slz, ale i plno přátelství, vzájemné podpory, empatie a sounáležitosti.

Brandýs mi dal poznat rodinou pohodu a mezipersonální spolupráci, když porodnice dobře funguje.

Díky tehdejšímu primáři MUDr. Janu Šulcovi, jeho porodnímu týmu a jejich nastavení péče, jsem se od začátku své praxe učila pečovat o ženy kontinuálně, alespoň v mezích tehdejšího porodnického systému.

Díky kolektivu porodních bab a lékařů, kteří tam tehdy sloužili, jsem měla možnost zažít podporu, sdílení, intervize a supervize – i když se tomu tak tehdy ještě neříkalo… Prostě jsme spolu mluvili, předávali jsme si zkušenosti, podporovali se vzájemně ve svých těžkých životních obdobích, a tak to má v dobrém týmu být.

Všechny kapitoly mého příběhu:

Jak jsem se stala porodní bábou #mujpribeh 1/5

Porodnice Podolí a na skok u domácích porodů #mujpribeh 2/5

Mámin odchod a mateřská dovolená #mujpribeh 3/5

Bulbem záchranáře a Vulvou porodní asistentky #mujpribeh 4/5

Na Bulovce se něco chystá #mujpribeh 5/5